Poslední tři dny

19. března 2006 v 20:12 | Týnka |  Jednodílné
Tom došel k oknu. Otevřel ho a začal do ruky nabírat sníh. Věděl jsem, co bude následovat. Rychle jsem vylítl z postele, rozrazil dveře a vyběhl na chodbu. Tom mi byl v patách. V ruce držel sněhovou kouli. "Brácha, ty kreténe, jestli to po mně hodíš, tak tě budu do smrti…" Nestačil jsem to doříct a už jsem měl sníh v obličeji. "Debile!" ulevil jsem si. Vběhl jsem zpátky do pokoje, utřel si obličej do Tomova trička a zalezl do postele. Chvíli po mně dorazil Tom. Smál se na celé kolo. "Jen se směj, ty bimbasi!" otituloval jsem ho originální nadávkou. Začal se smát ještě víc: "Ty co? Tak to je mazeček! Brácha, ty jsi pako!" Tak tohle mu nedaruju! Pomsta bude sladká. Otočil jsem se na bok a dělal, že spím.
Tomovi netrvá dlouho než usne. To já vždycky hodinu koukám do blba. Tentokrát jsem toho využil. Počkal jsem, až usne. Potichu jsem vylezl z postele a nabral si venku taky trochu sněhu. Došel jsem k Tomově posteli, odkryl ho a sníh mu strčil do trenek. Než se probral, tak jsem se stihl odebrat zpátky do svého pelíšku. Musel jsem si přikrýt hlavu dekou. Jinak bych se asi počůral smíchy. Tom se zvedl a hlasitě zařval: "Kurva, co to je?" Nemusel dlouho přemýšlet nad viníkem. Přišel ke mně a dvakrát mi zabušil pěstí do ramene. Málem jsem umřel bolestí. Ovšem byl jsem na takový jednání zvyklej. Tom byl prostě trochu agresivnější!

Ráno jsem vstal zase o dvě hodiny dřív než Tom! Mám to ale nevýhodu. Trvá mi déle, než ze sebe udělám člověka. Tomovi stačí 20 minut a z toho 10 minut jí. To mu závidím! Tentokrát jsem byl extrémně unavenej. Při malování jsem si málem vypíchl oko řasenkou. V sedm jsem šel vzbudit Toma. Něco na mě zavrčel. Otočil se na druhý bok a spokojeně pokračoval ve spánku. Začal jsem ho lochtat. Vyjekl. Napřímil se na posteli a zabručel: "Vždyť už vstávám!" Vyhrabal se z postele a namířil si to do koupelny. Šel jsem za ním, stoupl si do dveří a opřel se o futro. Pozoroval jsem, jak si čistí zuby. "Co čumíš?" obořil se na mě. Zdvihl jsem na něj prostředníček: "Od čeho mám oči!" "Já se na tebe taky nedívám, když si holíš ptáka!" Otevřel jsem ústa: "To je snad trochu něco jinýho!" Otočil se na mě: "Brácha, nečervenej se! Je to trapný!" Debil! pomyslel jsem si. Do školy jsme přišli na poslední chvíli. Když jsem procházel v předsíni kolem zrcadla, tak jsem zjistil, že vypadám jako blbec. Musel jsem se jít ještě rychle převlíknout. No a to nás zdrželo. Vybalil jsem si věci z batohu a pečlivě je srovnal na kraj lavice do komínku. Tom si vyndal jenom penál. Chvíli po nás vplula do třídy profesorka matematiky. Pokynula nám, abychom se posadili. Zadívala se do svého notesu, který jsme nazvali "Černá kniha". Říkal jsem si: Jestli mě vytasí, tak jsem pěkně v hajzlu! Podívala se na mě a řekla: "Tom Kaulitz." Spletla si nás. Být dvojčata je pekelná výhodička! Teda jak pro koho. Tom se zvedl. Popadl studentský průkaz a postavil se před tabuli. Profesorka mu nadiktovala jednu z lineárních funkcí. Tom se u toho pěkně zapotil. Nakonec vyfasoval dostatečnou.
Při obědě jsem si sedli jako obvykle daleko od ostatních, abychom si mohli v klidu povídat. Tom mi vyprávěl o nějaký blondýně ze 4. B. Poslouchal jsem ho a nimral se v rejži s univerzální hnědou omáčkou. Hnus! Kolem našeho stolu prošel Hans. Nasadil jsem oslňující úsměv a pozoroval ho do tý doby než, mi zmizel z dohledu. Tom na mě mluvil, a když zjistil, že ho neposlouchám, tak otočil hlavu, aby vypátral příčinu mé nepozornosti. Spatřil Hanse. Zavrtěl hlavou: "Co na něm vidíš?" "To bys nepochopil!" odpověděl jsem. Usmál se: "Vždyť je to blonďák!" Zaklepal jsem si na čelo: "Ty máš co říkat!"
Po obědě jsme měli ještě odpoledňák. Dvě hodiny angličtiny. Nuda! Tom si posílal dopisy s naší třídní kráskou. Domluvili si rande na odpoledne. Já jsem civěl ven z okna. Hansova třída měla zrovna tělocvik. Nemohl jsem se ho nabažit. Z rozplývaní mě vyrušil Tom. Drcl mi loktem do břicha. Osočil jsem se na něj: "Co děláš, blbče? Chceš, abych se poblil!" Pak mi to došlo. Celá třída se na mě dívala. Nevině jsem se zahleděl na paní profesorku. Ale ona mi můj pohled neopětovala. Podívala se na mě vyčítavě, a pak se zeptala: "Bille, díváte se, jak venku lítají ptáci?" Zavrtěl jsem hlavou. Do hovoru se vložil Tom: "Víte, paní profesorko, on se spíš dívá, jak ty ptáci cvičej!" Okamžitě jsem zrudl. Celá třída se začala smát. V duchu jsem Toma proklínal. Proč mě musí vždycky tak ztrapnit? Profesorka nechápala, co je na Tomovu výroku tak vtipné. Ba co víc, Tom jí dost nasupil! Řekla nám, ať si sbalíme věci a odejdeme ze třídy. Hodiny si nahradíme v pátek odpoledne. Tom zakroutil očima. To se mu zrovna nehodilo. Měl v plánu se jít s klukama zhulit. Jeho smůla! Mě to taky nebylo zrovna vhod. Jenže mě šlo o tu ostudu a o to, jak to budeme vysvětlovat mámě.
Moje obavy byly naprosto zbytečný! Máma nám řekla, že je to naše blbost. Takhle si nechat zkazit páteční odpoledne. Nekonalo se ani domácí vězení. Tom večer vyrazil na rande s naší fiflenkou. Já jsem si pozval svojí nejlepší kamarádku Marii. Mamka vyrazila s nějakým týpkem do baru, a tak jsme se mohli nerušeně dívat na romantický film. Nanosili jsme si jídlo a papírový kapesníčky k televizi. Samozřejmě, že jsem na konci filmu brečel jako želva. Ani s Marií to takhle nezahýbalo. Fůůůj! Já jsem vážně buzík! Přemlouval jsem Marii, aby u mě zůstala přes noc. Chtěl jsem si s ní povídat. O Hansovi a tak… Zeptala se, jestli se vrátí Tom. Oni se totiž neměli moc rádi. Kývl jsem, a tak moje plány zavrhla a kolem desáté odešla. Zůstal jsem doma úplně sám. Děsně jsem se nudil, a tak jsem… Tom se vrátil kolem půlnoci. Tvářil se jako největší borec. Dělal jako kdyby přefikl celej Magdeburg a přitom…No nic! Já už jsem se snažil spát. Tom ze sebe shodil oblečení a zalezl si ke mně do postele. Otočil jsem se na něj. Svítila mu očička. Bylo už pozdě, takže jsem trochu pomaleji chápal. "Co je?" zeptal jsem se. Pousmál se: "Nic." Hodil jsem rameny, zachumlal se pod peřinu a chystal se spát. Pak mi to najednou došlo. Prudce jsem se zvedl a zařval do tmy: "Brácha, ty sis to s někým rozdal!" "Ticho! A nepoužívej to nechutný slovo!" obořil se na mě. "Á, pardon, tak miloval!" Kývl. Trochu jsem žárlil. Myslel jsem, že mi o tom bude vyprávět. Jenže on zarytě mlčel. Takže jsme na sebe zírali do čtyř do rána. Moc dobře jsem věděl, jak se cítí. Prožíval jsem to s ním. Máma přišla až k ránu.

Sakra, včera jsem si špatně nařídil budík! Zazvonil o čtvrt hodiny později. To pro mě prakticky znamenalo, že ani nemá cenu chodit do školy. Nemohl jsem celou svojí ranní proceduru stihnout za 105 minut. Ten den začal hrozně a v tomhle duchu pokračoval. Když jsem si dával čočky do očí, tak mi jedna spadla na zem. S pěti dioptriema se hledala dost blbě! Tím jsem ztratil minimálně deset minut. Ve sprše jsem se opařil horkou vodou. Potom došel lak na vlasy a já si pro něj musel běžet k mámě do koupelny. Měl jsem tak rozklepaný ruce, že jsem si musel pětkrát předělávat oční linky. Aby toho nebyla málo, tak jsem na sebe vykydl jogurt. Když jsem se šel převlíknout do pokoje, tak jsem si uvědomil, že jsem ještě nevzbudil Toma. Drcl jsem do něj, oznámil mu, že jsem ho zapomněl vzbudit a upozornil ho, že už by měl vstávat. Tom zvedl prostředníček a dál mojí osobu ignoroval. Věděl jsem, že už je čas jít. Hodil jsem po něm svojí botu a řekl, že odcházím. "Tak řekni, že přijdu později!" nakázal mi. Vyřítil jsem se z domu a spěchal do školy.
Bylo mi dost divně. Ještě nikdy jsem nešel do školy bez Toma. Většinou jsme stejně nemocní, jdeme ve stejnej den k doktorovi a za školu chodíme taky společně. Měl jsem na Toma počkat. První hodinu jsme měli literaturu. Nebyl jsem vůbec schopnej vnímat! Pořád jsem se díval na hodinky. Čekal jsem, až se otevřou dveře a do třídy vejde Tom. Když nedorazil po první hodině, tak jsem začal mít strach. Zkoušel jsem mu volat, ale měl vypnutej telefon. To mě vyděsilo! Uklidňoval jsem se faktem, že ho má vybitej. Tom nepřišel ani po druhé hodiny. Byl jsem rozhodnutý, že jestli nepřijde do konce třetí hodiny, tak půjdu domů, abych zjistil, co se děje. Jenže během třetí hodiny do naší třídy vešla třídní profesorka s policajtem. Rozhlídla se po třídě. Když mě spatřila, tak řekla: "Bille, pojďte se mnou!" Hrklo ve mně. Neuvědomoval jsem si, že bysme s Tomem provedli něco trestnýho. Zavedli mě do kabinetu třídní profesorky. Na stole byl přichystanej panák, že by mě chtěli opít? prolítlo mi hlavou. Třídní mi pokynula, abych se posadil a začala: "Bille, vašeho bratra srazilo auto." Vyvalil jsem oči, jak je mým dobrým zvykem, a zeptal se: "A kde je? Co se mu stalo?" Nic. Ticho. Třídní ani policista mi neodpovídali. Začal jsem být nervózní: "Tak už, sakra, něco řekněte!" Třídní sklopila oči: "Bille, Váš bratr na místě zemřel…" Nechápal jsem, co se mi to snaží říct. Všichni tři jsme tam seděli a mlčeli. Nevím, co to do mě vjelo. Najednou jsem se prudce zvedl a začal křičet: "To není pravda! Lžete! Tom jenom zaspal…" Takhle vyvádět mi vydrželo do té doby než jsem vyčerpáním klesl zpátky do křesla. Třídní mě donutila, abych vypil toho panáka. Poslechl jsem jí. To mě trochu probralo z transu.

Probral jsem se v až v nemocnici. Nepamatoval jsem si, co se přesně stalo. Zeptal jsem se sestřičky, kde jsem se tam vzal. Řekla mi, že jsem se zhroutil, tak mě přivezli do nemocnici. Dostal jsem nějakou injekci na uklidnění. Teprve o několik dní později jsem si uvědomil, že už se Tom nikdy nevrátí. Časem mi dokonce vyschly slzy. Ve nemocnici jsem strávil asi tři týdny. Chodili mě navštěvovat spolužáci, kamarádi, profesoři a dokonce i táta. Nechtěl jsem nikoho vidět. Jediný, kdo za mnou ani jednou nebyl, byla máma. Věděl jsem proč. Když umřel Tom, umřeli jsme pro ní oba. Už neměla žádný dítě. Často jsem přemýšlel nad tím, co se mnou bude, až mě pustí z nemocnice.

Vynutil jsem si, že chci jít na Tomův pohřeb. Bylo to strašný! Připadalo mi to, jako bych byl na vlastním pohřbu. Nikdy jsem se necítil tak sám! Několikrát jsem se chtěl sprovodit ze světa. Ale nikdy jsem to neudělal, věděl jsem, že Tom by si přál, abych žil. Na pohřbu jsem viděl mámu naposledy. Dělala, jako že tam nejsem. Byl jsem pro ní vzduch. Bál jsem se, že mě strčí do děcáku. Nakonec se mě ujal táta…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terka terka | E-mail | 19. března 2006 v 21:14 | Reagovat

TAK TO SE MI MOC NELÍBÍ JE TO MOC SMUTNÝ

2 týnka týnka | E-mail | Web | 20. března 2006 v 17:45 | Reagovat

no ot sice jo ale když nekoukáš ne to jka je to smutný tak je to celkem pěknej příběh

3 Nikča Nikča | 4. dubna 2006 v 0:04 | Reagovat

hej,to je fakt hrozně drastickej ten závěr!!

4 Tominka Tominka | 4. dubna 2006 v 17:58 | Reagovat

pěknej příběh ale hrozně smutnej to by mě odrovnalo dyby Tom umřel a myslim si že bydy se to stalo (tim to nechci přivolávat) tak by to jejich máma nikdy nezdělala

5 ss ss | 5. dubna 2006 v 19:41 | Reagovat

nevím proč všichni píšete že umřeli... vy to zakřiknete... zase u toho brečím jak želva

6 Natka Natka | E-mail | 13. dubna 2006 v 11:18 | Reagovat

podal by mi někdo kapesník... :-(

7 Gabča Gabča | 13. dubna 2006 v 16:53 | Reagovat

Co to je to není spravedlivý.První část se mi vůbec nelíbí akorát se zostuzuje Billíček a ta druhá je tak smutná a tak reálná že to je hrozný

8 Ivanka Ivanka | 17. dubna 2006 v 14:21 | Reagovat

Smutný

9 ellyzz.007 ellyzz.007 | E-mail | Web | 24. dubna 2006 v 22:41 | Reagovat

hej já nikdy nebrecim u pribehu ale....tohle je teda dojak..

10 Kamilkaaa.. Kamilkaaa.. | 30. dubna 2006 v 14:03 | Reagovat

Ježííšííí...to je smuuutný! =(..ale hezkýý!

11 jinny jinny | 26. května 2006 v 19:04 | Reagovat

Jo tak tohle je vážně pěkná parodie:)))

12 Domčík Domčík | 27. května 2006 v 10:32 | Reagovat

jeto pěkný ale smutný a proč by se jeho máma billa vzdávla...=o((

13 andy andy | 2. června 2006 v 18:09 | Reagovat

tohle se mi  moc nelíbí. je to jakoby byly 2 příběhy v jednom

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.